Na Mekyho se nezapomíná
Národní muzeum otevřelo výstavu, připomínající jeho hudební dráhu
Cesta Miroslava Žbirky krajinou české a slovenské hudby byla – možno říci nenásilná, leč cílevědomá a krok za krokem u publika oblíbenější. Nebyla roubena divokými skandály, úlety, jeho vystupování – možná také poměrně nenápadnému vzezření – se vyznačovalo jistou civilností. O to silnější a působivější byla jeho tvorba. Ať už s kapelou, či jen sólo s kytarou v ruce, vždy dokázal fanoušky zaujmout, strhnout kvalitou jak melodií, tak textů. Pravda, pomohla mu jeho anglickost, m.j. koncentrovaná i do jeho osobního vztahu ke slavným Beatles, to však nic neubírá na hodnotě jeho vlastní produkce. Není proto jistě od věci čas od času osvěžit jeho odkaz a připomenout si jeho přínos české a slovenské muzice.
V historické budově Národního muzea je od 20. října určena nejen fanouškům českého a slovenského popu výstava Miro Žbirka: Roky a dni, kterou se rozhodlo Národní muzeum společně s umělcovou manželkou Kateřinou přiblížit životní a profesní milníky ikony české a slovenské hudby uplynulého půlstoletí. Návštěvníci si budou moci prohlédnout některé Mekyho osobní věci jako klávesy z poslední koncertní šňůry, gramofon či rodinné fotografie, a mimo jiné se dozvědí, co pojí jméno Miro Žbirka s muzikálem Neberte nám princeznu nebo fakt, že Mekyho k hudbě přivedl jeho starší bratr Jason. Prostřednictvím 28 panelů se od 20. října až do konce roku budou moci návštěvníci výstavy přenést do doby, kdy se na lavičce na Račianském mýtě začala rozjíždět kariéra brýlatého kluka, který hrál na kytaru a zpíval texty Beatles, v 60. letech nevídaně výbornou angličtinou. Muzikanta, který zažil vzestupy i nezdary, jak šel čas, objevoval nové hudební žánry a neváhal s nimi experimentovat. Zpěváka, který ještě nebyl plnoletý, ale už koncertoval ve Švýcarsku, až přišel o hlas, spoluzaložil skupinu Modus a později Limit, dokázal odolávat tlaku normalizace a nevzdat se svých uměleckých snů. Fenomenálního hitmakera, který se stal v roce 1982 prvním slovenským Zlatým slavíkem, při svých turné vyprodával koncertní haly a nahrával v legendárním londýnském studiu Abbey Road.
Mekyho manželka, Kateřina Žbirková zahájení výstavy komentovala:„do Národního muzea jsem chodila jako dítě, později s Mekym na rande a pak i s našimi dětmi. Teď v této nádherné historické budově otvíráme výstavu o mém muži a já věřím, že se návštěvníci při nahlížení do muzikantské „kuchyně“ i našeho obýváku budou bavit,“
Mezi předměty na výstavě návštěvníci uvidí např. gramofon z mládí, na němž poslouchal mimo jiné své milované Beatles. Conversky jako neodmyslitelný doplněk klasického obleku při vystoupeních se symfonickým orchestrem, cenu České hudební akademie Anděl za Double Album, typickou Mekyho koženou bundu či brýle z posledních let. Atmosféru doplňují plakáty ze Žbirkových koncertů, přebaly alb, i staré a dosud nepublikované fotografie. Specialitou tu je Mekyho keyboard – klávesové piano, na němž odehrál poslední koncertní šňůry, kde zazněly i hity Co bolí to přebolí, nebo Tvůj svět je můj. Návštěvníci výstavy si mohou na klávesy sáhnout a zahrát. Další zajímavostí je silent disco, kde je možné si ve sluchátkách poslechnout některé Žbirkovy hity, shlédnout videoklip a případně si i zatančit.
„Hudba do Národního muzea patří. Naše České muzeum hudby se pyšní mnohými světovými unikáty. Často pořádáme výstavy právě s hudební tematikou, vyprávíme příběhy významných hudebníků. Jsem rád, že dnes v historické budově otevíráme výstavu věnovanou právě Miro Žbirkovi, skvělému muzikantovi, fanouškovi Beatles a idolu několika generací,“ řekl generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
V rámci nostalgii vzbuzujícího výročí odchodu autora hitů jako Atlantída, Balada o poľných vtákoch nebo Biely kvet je výstava oceněním nadšení a lásky k hudbě „kluka z Račianského mýta“, který svým talentem dobyl svět a končí velmi emotivně příběhem alba Posledné veci, na kterém Miro Žbirka spolupracoval se svým synem Davidem a které vyšlo až v letošním roce, kdy se píseň Nejsi sám stala, jak už to bylo u Mekyho zvykem, singlovou jedničkou českých a slovenských hitparád.
Na výstavě spolupracovalo České muzeum hudby Národního muzea, které dokumentuje českou hudbu ve světovém kontextu. V jeho sbírkách se nacházejí tisíce unikátních předmětů připomínající takové velikány české hudby, jakými byli Antonín Dvořák či Bedřich Smetana. Vedle klasické hudby se České muzeum hudby zabývá i populární hudbou, jejím vývojem a moderními trendy. Již v roce 2008 bylo založeno Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií, které systematicky dokumentuje a prezentuje současnou hudební scénu a její osobnosti. Lze nepochybně ocenit, že tento druh péče o součást naší kultury v portfoliu Národního muzea nechybí.
Miroslav Navara