První pomoc očima záchranáře: Co dělat, když jde o vteřiny

Když se něco stane našim dětem, většina rodičů reaguje především strachem. V tu chvíli ale často rozhodují první vteřiny a je důležité vědět, co dělat. A právě proto jsme si povídali se zdravotnickým záchranářem Pavlem Milotou. Pavel má několikaleté zkušenosti ze zdravotnické záchranné služby i z nemocničního prostředí, kde působí jako zdravotnický záchranář na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny. Během své praxe se setkal s nejrůznějšími situacemi, při nichž šlo někdy doslova o život. V létě přitom na děti číhá řada specifických rizik – od přehřátí organismu přes úrazy u vody až po pády, popáleniny nebo nehody na čtyřkolkách. A právě na tyto situace jsme se zaměřili především. Pavle, díky, že sis na nás udělal čas.

Děkuji za pozvání k rozhovoru, Zbyňku. Jako záchranář vnímám neustálé vzdělávání a edukaci jako důležitou součást prevence i řešení krizových situací. Zároveň jako otec vnímám potřebu této edukace ještě intenzivněji, protože právě u dětí může správná reakce v kritické chvíli znamenat opravdu všechno.

Začněme létem..

Léto je pro děti obdobím výletů, koupání, táborů a nejrůznějších dobrodružství. S jakými úrazy nebo zdravotními problémy dětí se záchranáři během léta setkávají nejčastěji?

Spektrum výjezdů je opravdu široké a nemusí souviset pouze s typicky letními radovánkami. Vyšší teploty však s sebou přinášejí řadu zdravotních komplikací. Může se jednat o prekolapsové stavy, zažívací potíže, jako jsou průjmy a zvracení, úpal, úžeh, dehydrataci nebo bodnutí vosou či včelou s následnou alergickou reakcí. U mladistvých se setkáváme také s intoxikacemi různými látkami či psychickými obtížemi a zvýšený počet výjezdů je i v souvislosti s návraty z dovolených či nehod cyklistů a motocyklistů. Samostatnou a velmi širokou skupinu pak představují nejrůznější úrazy, ať už ve vodě nebo na souši.

Velkým letním tématem je přehřátí organismu. Jak rodič pozná, že už nejde jen o běžnou únavu z horka, ale o úpal nebo úžeh? A jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?

Začněme tím rozdílem. Ten spočívá především v mechanismu vzniku. Úpalem rozumíme celkové přehřátí organismu. Může k němu dojít například v rozpáleném autě, nevětrané místnosti nebo při intenzivní fyzické aktivitě v horku. Tělo v takové situaci nedokáže dostatečně odvádět teplo a dochází k nárůstu tělesné teploty.

Úžeh vzniká v důsledku přímého působení slunečního záření, zejména na oblast hlavy a šíje. Typickými příznaky jsou bolest hlavy, nevolnost, závratě, zvracení a v závažnějších případech také poruchy vědomí. Příznaky se navíc mohou objevit až s několika hodinovým odstupem. Úpal a úžeh se mohou objevit současně, například při dlouhém pobytu na přímém slunci během horkého počasí.

I zde je proto důležitá především prevence. Dbát bychom měli na používání pokrývky hlavy, dostatečný příjem tekutin, zejména v horkých dnech, a také na pravidelné ochlazování a pobyt ve stínu či dobře větraných prostorách.

Co by měl rodič udělat jako první, když je dítě přehřáté, je mu nevolno, bolí ho hlava nebo začne zvracet?

Pokud už k úžehu nebo úpalu dojde, je důležité postiženého co nejdříve přesunout do chladu a stínu, ideálně do klimatizované nebo dobře větrané místnosti. Je vhodné uvolnit nebo odstranit přebytečné oblečení a začít s postupným ochlazováním, například pomocí chladných vlhkých obkladů, sprchy nebo omývání vodou. Pokud je člověk při vědomí a může bezpečně polykat, podáváme mu po menších dávkách chladné tekutiny. Následně je důležité nechat postiženého odpočívat a jeho stav průběžně sledovat.

A kdy už bychom neměli čekat a měli zavolat zdravotnickou záchrannou službu?

Pokud se objeví porucha vědomí, zmatenost, křeče, výrazná slabost, opakované zvracení, kolaps nebo výrazně zvýšená tělesná teplota, může se jednat o závažný stav. V takovém případě je nutné volat na linku 155 a přivolat zdravotnickou záchrannou službu.

Pozor u vody..

Dalším velkým letním tématem je samozřejmě voda. Jak časté jsou podle tvých zkušeností úrazy dětí při koupání nebo přímo případy tonutí?

S příchodem léta vždy zaznamenávám zvýšený počet úrazů souvisejících s koupáním, plaváním a skoky do vody. S příchodem prázdnin se bohužel každoročně setkáváme také s případy tonutí, naštěstí však nejde o události, které by byly na denním pořádku.

Mnohem častější jsou různá poranění, od lehčích pohmožděnin a drobných zlomenin až po velmi vážná poranění páteře. K těm může dojít například při plavání v neznámém toku, kde člověk nezná hloubku ani to, co se nachází pod hladinou, nebo při neuvážených skocích do vody. Právě skoky do neznámé či příliš mělké vody patří mezi nejzávažnější mechanismy úrazů, protože mohou vést k poranění hlavy a páteře.

Rizikové může být také samotné potápění, zejména pokud člověk přecení své schopnosti nebo se snaží zadržovat dech po příliš dlouhou dobu. Při plavání pak může sehrát roli vyčerpání, svalové křeče nebo panická reakce. Velkým rizikovým faktorem je také alkohol a užívání jiných návykových látek. Ty ovlivňují úsudek, koordinaci i schopnost správně vyhodnotit vlastní možnosti. Člověk pak snadněji podcení riziko, skočí do neznámé vody nebo se vydá příliš daleko od břehu.

Zapomínat bychom neměli ani na úrazy v okolí bazénů a koupališť, kde mohou být kluzké povrchy a při pádu hrozí úder do hlavy nebo následný pád do vody. V přírodě navíc představují riziko proud, vlny, náhlé změny hloubky, kameny, větve a další překážky pod hladinou.

Z pohledu záchranáře bych proto jako nejdůležitější prevenci vnímal především respekt k vodě a vlastním schopnostem. Do neznámé vody bychom nikdy neměli skákat po hlavě,
před vstupem do vody bychom měli znát její hloubku a podmínky a samozřejmě bychom neměli vstupovat do vody pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. U dětí je pak naprosto zásadní zvýšená pozornost a především skutečně aktivní a nepřetržitý dohled dospělého.

Představme si situaci, kdy rodič vytáhne dítě z vody. Dítě sice začne dýchat a vypadá, že je v pořádku, ale bylo nějakou dobu pod hladinou. Co by měl rodič udělat?

Zde bych byl velmi opatrný. Pro mě jako záchranáře může být situace na první pohled poměrně dobře čitelná, jako rodič bych však byl mnohem opatrnější a důslednější. Jako laik bych si netroufl tento stav samostatně posoudit a určit, zda je dítě skutečně mimo ohrožení.

Pokud dítě spontánně dýchá a je při vědomí, je potřeba jeho stav i nadále pečlivě sledovat. Pozornost bych věnoval především kašli, zrychlenému nebo namáhavému dýchání, změnám chování, výrazné ospalosti, zmatenosti nebo změně barvy kůže. Pokud se některý z těchto příznaků objeví, je namístě vyhledat lékařskou pomoc, případně volat na linku 155.

U dítěte, které bylo nějakou dobu pod hladinou, bych rozhodně nic nepodceňoval. Pokud si rodič není jistý stavem dítěte nebo má jakékoli pochybnosti, je podle mě vždy lepší situaci konzultovat se zdravotníkem.

A co když dítě po vytažení z vody nedýchá? Jak má rodič postupovat, než přijede záchranná služba?

Pokud dítě po vytažení z vody nedýchá normálně, jedná se o život ohrožující stav a není čas čekat, zda se dýchání samo obnoví. Je potřeba okamžitě volat na linku 155, ideálně dát telefon na hlasitý odposlech a řídit se pokyny operátora. U tonutí je oproti běžné resuscitaci velmi důležité začít pěti úvodními vdechy. Pokud dítě nereaguje a nedýchá normálně, zprůchodníme dýchací cesty a provedeme pět vdechů z úst do úst. Následně zahájíme standardní kardiopulmonální resuscitaci, tedy kombinaci stlačování hrudníku a umělých vdechů.

Pokud rodič umělé dýchání neumí nebo ho z nějakého důvodu nemůže provádět, je stále zásadní zahájit alespoň nepřerušované stlačování hrudníku a řídit se pokyny operátora linky 155. U tonutí jsou však záchranné vdechy obzvlášť důležité, protože primárním problémem bývá nedostatek kyslíku. V resuscitaci pokračujeme až do obnovení normálního dýchání, převzetí dítěte zdravotnickou záchrannou službou nebo do vyčerpání zachránce. Pokud je k dispozici AED, použijeme ho co nejdříve a řídíme se jeho pokyny.

A tady bych chtěl zdůraznit jednu věc především rodičům – nebojte se začít. V takové situaci je aktivní pomoc vždy lepší než jen bezmocně čekat na příjezd záchranářů. Operátor/ka linky 155 rodiče celým postupem provede a pomůže mu zvládnout situaci do našeho příjezdu.

Existuje něco jako „suché tonutí“, o kterém se často mluví na internetu, nebo je to spíš jeden z rozšířených mýtů?

Zbyňku, těmito termíny bych čtenářům raději nepletl hlavu. Doporučil bych na ně zapomenout, protože se nejedná o odborně uznávané medicínské pojmy.

Pády a adrenalin..

V létě děti tráví více času venku, lezou po stromech, jezdí na kolech, skáčou na trampolínách nebo řádí na hřištích. Kdy už je pád z výšky důvodem k vyšetření, i když dítě na první pohled vypadá dobře?

Záleží především na mechanismu úrazu – z jaké výšky dítě spadlo, na jaký povrch dopadlo, kterou částí těla narazilo a zda například došlo k úderu hlavy. Varovnými příznaky jsou především porucha vědomí nebo její krátkodobá epizoda, opakované zvracení, výrazná bolest hlavy, zmatenost, neobvyklá spavost, porucha chůze či koordinace, změny chování nebo křeče. Stejně tak bychom měli zpozornět při výrazné bolesti krku nebo zad, omezení pohybu či při jakémkoli podezření na poranění páteře. U menších dětí je navíc potřeba sledovat jejich chování. Ne vždy dokážou přesně popsat, co je bolí nebo co se stalo. Pokud se dítě po pádu chová jinak než obvykle, je nezvykle plačtivé, spavé nebo naopak výrazně neklidné, je vhodné situaci konzultovat s lékařem.

Jako záchranář bych proto rodičům doporučil nepodceňovat především samotný mechanismus úrazu a následné změny stavu dítěte. Pokud máte po pádu z výšky jakékoli pochybnosti, je lepší nechat dítě vyšetřit. U úrazů hlavy nebo podezření na poranění páteře bych byl obzvlášť opatrný.

Co by měli rodiče sledovat například po pádu na hlavu? Existují příznaky, které by rozhodně neměli přehlédnout?

Po úrazu hlavy bych rodičům doporučil především dítě pečlivě sledovat a vnímat jakoukoli změnu oproti jeho běžnému chování. Některé příznaky se totiž nemusí objevit bezprostředně po úrazu. Rozhodně bych nepřehlížel opakované zvracení, zhoršující se nebo silnou bolest hlavy, výraznou ospalost či obtížné probouzení, zmatenost, poruchy chůze a koordinace, změny chování, poruchy vidění, křeče nebo jakoukoli poruchu vědomí, byť by trvala jen krátce. Varovným příznakem může být také nestejná velikost zornic nebo krev či čirá tekutina vytékající z nosu či ucha.

Velkým fenoménem jsou dnes také čtyřkolky, elektrické koloběžky a další podobné stroje. Jak moc jsou podle tebe pro děti nebezpečné?

U této otázky bych jednoznačně zdůraznil především prevenci. Čtyřkolky, elektrické koloběžky a další podobné stroje mohou být pro děti velkým lákadlem, ale zároveň představují poměrně významné riziko úrazu. Problémem je především jejich rychlost, hmotnost a skutečnost, že dítě nemusí být schopné správně odhadnout riziko nebo včas zareagovat na vzniklou situaci. Základem by proto měl být vždy dohled a odpovědnost dospělého. Rodič by měl zvážit, zda je konkrétní stroj vůbec vhodný pro věk, zkušenosti a schopnosti dítěte, a samozřejmě respektovat stanovená věková a bezpečnostní pravidla. Naprostou samozřejmostí by měla být ochranná přilba a podle typu aktivity také další ochranné vybavení.

Velmi důležité je také místo, kde dítě stroj používá. Veřejná komunikace, silnice, cyklostezky nebo místa s velkým pohybem dalších osob představují úplně jinou míru rizika než bezpečný a k tomu určený prostor. Z pohledu záchranáře bych proto rodičům doporučil nepodceňovat ani zdánlivě nevinnou jízdu. Úraz může vzniknout během několika vteřin a následky mohou být velmi vážné. Prevence, správné vybavení, odpovídající zkušenosti dítěte a především aktivní dohled dospělého jsou podle mě tou nejlepší cestou, jak těmto úrazům předcházet.

Když se nehoda stane doma..

Říká se, že mnoho dětských úrazů se stává právě doma. Co je podle tvých zkušeností doma pro malé dítě největším nebezpečím?

Souhlasím s tím, že domácí prostředí může být pro malé dítě překvapivě rizikové. Dítě totiž přirozeně objevuje svět a to, co dospělému připadá jako běžná součást domácnosti, může být pro něj nebezpečné. Zároveň často ještě nedokáže správně odhadnout následky svého jednání. Mezi častá rizika patří pády ze schodů, z nábytku nebo oken, opaření horkou vodou, popáleniny, úrazy způsobené elektrickým proudem nebo například požití léků, chemických přípravků či jiných nebezpečných látek. Velmi riziková může být také kuchyně.

Kuchyně je přitom takový malý svět plný lákadel, ale také nebezpečí. Horká polévka, hrnec, trouba, konvice… Jaké popáleniny a opařeniny u dětí vídáš nejčastěji?

Pro malé dítě může být kuchyně místem, kde během několika vteřin dojde k velmi vážnému úrazu. V dětském věku se velmi často setkáváme právě s opařeninami, tedy poraněním způsobeným horkou tekutinou nebo párou. Typickým příkladem je dítě, které na sebe strhne hrnek s horkým nápojem, převrhne hrnec nebo se dostane příliš blízko k nádobě s horkou polévkou či vodou. Velmi nebezpečné mohou být také popáleniny od rozpáleného sporáku, trouby nebo horkých plechů. Z pohledu prevence je proto důležité nenechávat horké nápoje a nádoby v dosahu dítěte, rukojeti hrnců směřovat směrem od okraje sporáku a při vaření mít dítě pod kontrolou. Velmi rizikové jsou také elektrické konvice a jejich přívodní kabely, za které může dítě zatáhnout a nádobu na sebe převrhnout.

Co má rodič udělat okamžitě, když se dítě opaří horkou vodou nebo třeba polévkou?

Pokud k popálení nebo opaření dojde, je zásadní začít co nejdříve postižené místo chladit tekoucí vlažnou vodou. U rozsáhlejších popálenin, poranění obličeje, rukou, genitálií nebo při zasažení dýchacích cest je nutné vyhledat lékařskou pomoc, případně volat linku 155.

A co naopak rozhodně nedělat? Stále se totiž můžeme setkat s radami typu namazat popáleninu máslem, olejem nebo něčím podobným.

Na popáleninu ani opařeninu rozhodně nepatří máslo, olej, sádlo, mouka, zubní pasta či jiné běžně dostupné prostředky v domácnosti. Tyto látky mohou zhoršit stav poraněné kůže a následně také zkomplikovat hojení. Stejně tak není vhodné přikládat přímo na popálené místo led nebo velmi studenou vodu. U dětí bych byl s chlazením obzvlášť opatrný, protože při dlouhém nebo intenzivním chlazení hrozí podchlazení. Nejdůležitější je odstranit zdroj tepla a postižené místo co nejdříve chladit čistou tekoucí vodou. Chladíme přibližně 20 minut a současně dbáme na to, aby dítěti nebyla zima. Z popálené kůže také nestrháváme přilepený oděv a nepropichujeme vzniklé puchýře.

Elektrický proud a další domácí rizika..

Dalším strašákem je úraz elektrickým proudem. Co má rodič udělat, když dítě dostane elektrickou ránu?

U úrazu elektrickým proudem je vždy na prvním místě bezpečnost zachránce. Pokud je dítě stále v kontaktu se zdrojem elektrického proudu, nesmíme se ho dotýkat, dokud není jisté, že byl přívod elektrické energie bezpečně přerušen. V opačném případě hrozí zasažení elektrickým proudem i zachránci. Nejprve je proto nutné přerušit zdroj elektrického proudu, například vypnutím jističe nebo odpojením spotřebiče, pokud je to možné bezpečně provést.

Teprve po zajištění vlastní bezpečnosti můžeme přistoupit k posouzení stavu dítěte
a poskytnutí první pomoci. Pokud dítě nereaguje a nedýchá normálně, je nutné okamžitě přivolat zdravotnickou záchrannou službu na lince 155 a zahájit kardiopulmonální resuscitaci podle pokynů operátora/ky. Pokud je dítě v bezvědomí, ale normálně dýchá, zajistíme průchodnost dýchacích cest, uložíme jej do zotavovací polohy a průběžně kontrolujeme jeho stav. Rovněž voláme zdravotnickou záchrannou službu na lince 155 a řídíme se pokyny operátora/ky.

Je potřeba dítě po úrazu elektrickým proudem vždy nechat vyšetřit, i když se zdá, že je úplně v pořádku?

I v případě, že dítě po úrazu elektrickým proudem působí bez obtíží, je vhodné jeho stav konzultovat se zdravotníkem a zvážit lékařské vyšetření. Elektrický proud může způsobit nejen viditelné popáleniny, ale také poruchy srdečního rytmu nebo další vnitřní poškození, která nemusí být na první pohled patrná. Zvýšenou pozornost vyžadují zejména úrazy vysokým napětím, případy spojené s poruchou vědomí, pádem, popáleninami nebo jinými známkami závažného poranění.

Na jaké další domácí úrazy bychom si měli dát jako rodiče pozor – ať už jde o pády, pořezání, otravy nebo třeba vdechnutí cizího předmětu?

Určitě bych zmínil několik oblastí, které se v domácím prostředí opakují poměrně často. U pádů je rizikem především nábytek, schody, okna nebo balkony. U malých dětí může stačit opravdu malá chvíle nepozornosti a následky mohou být velmi vážné. Důležité je proto zabezpečit okna a balkony, odstranit volně přístupné předměty, po kterých může dítě šplhat, a zajistit nábytek proti převrácení.

Další skupinou jsou řezná poranění. Nože, nůžky, skleněné předměty nebo jiné ostré nástroje by měly být mimo dosah malých dětí. Stejně tak bychom neměli podceňovat riziko požití léků, čisticích prostředků nebo jiných chemických látek. Ty by měly být vždy uložené mimo dosah dítěte a ideálně v uzamčené skříňce.

Velkou pozornost bych věnoval také vdechnutí cizím předmětem. U malých dětí mohou být nebezpečné drobné hračky, části stavebnic, mince, baterie nebo například některé potraviny. Zvlášť nebezpečné jsou knoflíkové baterie, které mohou při požití způsobit závažné poškození jícnu.

A opět se vracíme k tomu nejdůležitějšímu – prevenci. Malé dítě ještě nedokáže správně vyhodnotit riziko, a proto je odpovědnost především na nás dospělých. Nestačí dítě pouze poučit, ale musíme se snažit vytvořit takové prostředí, ve kterém se k nebezpečným věcem jednoduše nedostane.

A na závěr něco osobnějšího..

Po letech práce u záchranky i v nemocnici zároveň studuješ pedagogiku. Co tě vedlo k rozhodnutí stát se jednou učitelem a předávat své zkušenosti budoucím zdravotníkům?

Pomáhat lidem je krásná a nesmírně naplňující práce, ale zároveň je to práce náročná a často velmi vyčerpávající. Během své praxe jsem poznal mnoho situací, které mě profesně i lidsky posunuly. Ne vždy se člověk setká pouze s vděkem a pochopením, ale i to je součástí práce ve zdravotnictví. Právě tyto zkušenosti mě naučily, že odbornost sama o sobě nestačí.

Svým žákům a studentům bych proto chtěl předávat nejen znalosti a praktické dovednosti, ale především smysl našeho povolání. Chtěl bych v nich podporovat radost z toho, co dělají, chuť pomáhat a respekt k pacientovi i ke svým kolegům. Zároveň bych chtěl, aby se nebáli komunikovat, dokázali si stát za svým odborným názorem a měli odvahu posouvat zdravotní péči dál.

Zdravotnictví je dynamický obor, který se neustále vyvíjí. Základy a odborné znalosti jsou samozřejmě nezbytné, ale stejně důležité je podle mě vědět, že učením škola ani studium nekončí. Člověk by měl zůstat otevřený novým poznatkům, zkušenostem i prostředím, nebát se vystoupit ze své komfortní zóny a stále na sobě pracovat.

A možná právě to je jedna z nejcennějších věcí, které jsem si ze své dosavadní praxe odnesl – že ve zdravotnictví se člověk musí neustále učit, naslouchat a být připravený přehodnotit to, co si dosud myslel. Chci své budoucí žáky i studenty vést k odbornosti, ale zároveň k empatii, pokoře a ochotě pomáhat. Protože dobrý zdravotník podle mě není jen ten, kdo toho hodně ví a umí. Je to především člověk, který si uvědomuje, že se má stále co učit, dokáže respektovat druhé a svou práci dělá s vědomím, že za každým pacientem je konkrétní člověk a jeho příběh.

A pokud se mi podaří alespoň některým studentům předat právě tento pohled na zdravotnictví, budu to považovat za jednu z největších hodnot své budoucí pedagogické práce.

A poslední otázka: kdybys měl rodičům říct jedinou věc, kterou by si měli z první pomoci zapamatovat, co by to bylo?

Nebát se pomoci. Nebát se, že něco udělám špatně nebo že svým zásahem situaci ještě zhorším. V akutní situaci je nejdůležitější především zachovat klid, rychle vyhodnotit situaci a udělat to, co v danou chvíli dokážu.

Samozřejmě je ideální znát základní postupy první pomoci a pravidelně si je připomínat. Nikdo ale od rodiče neočekává, že se v krizové situaci zachová jako zdravotník. Pokud se něco stane, je důležité zavolat na linku 155, ideálně dát telefon na hlasitý odposlech a řídit se pokyny operátora/ky. Ten rodiče dokáže celým postupem provést krok za krokem.

A především – nebojte se začít pomáhat. Aktivní pomoc je téměř vždy lepší než jen bezmocně přihlížet. I zdánlivě malý krok, který rodič v prvních minutách udělá, může mít pro dítě zásadní význam. Správně poskytnutá první pomoc totiž není o dokonalosti, ale o tom, že v rozhodující chvíli nezůstaneme stát stranou a uděláme maximum pro to, abychom dítěti dali šanci na co nejlepší zotavení.

Pavle, díky za rozhovor a hlavně za to, že své zkušenosti předáváš dál. Protože když jde o zdraví nebo život dítěte, může být i základní znalost první pomoci tím nejdůležitějším, co máme v danou chvíli k dispozici.

Já děkuji tobě Zbyňku za příjemné povídání o dětech, létě i první pomoci a všem bych moc rád popřál klidný zbytek léta bez úrazů a v plném zdraví!

Zbyněk Metelka/foto: Archiv Pavel Milota