Káva na pracovišti? Á la Skandinávie…
Dejme si úvodem otázku: co nás napadne nejdřív, řekne.li se káva? Asi se shodneme – s odchodem vlády komunistů, zadrátovaných hranic a železné opony ve všech oblastech života odešlo i popíjení bahnitého „turka“ namísto opravdu dobré kávy. Jako houby po dešti se rozběhly českou krajinou rozmanité druhy pohostinství, mnohdy vlastněné a provozované cizinci. Nechyběli mezi nimi ani Italové a s nimi přišly do našich zařízení i informace, jak vypadá pravé a kvalitní espresso, cappuccino, ristretto, espresso luongo, atd.
Licence kávových velmocí, jako např. Illy, Lavazza, Segafredo, Bristol apod. stanovily standardy a kdo chtěl obstát v konkurenci, musel s kvalitou přes tuto laťku. Tak se v našem podvědomí usadila představa, že dobrá káva = Itálie. Ne že by to nebyla pravda, vždyť celá kávová mytologie, jakou si Italové kolem tohoto oblíbeného moku vybudovali, nezná mezí. Pro ilustraci mohu uvést, co nám novinářům na své prezentaci povídal Roberto Trevisano, jeden z prvních popřevratových „kávových apoštolů“ v Česku, který se tu navíc zasloužil o vznik každoročních soutěží profesionálních kávových barmanů – baristů: „mám v Miláně kamaráda“, říkal, „a ten, když příchozí host jeho kavárny nedovře vstupní dveře, už rozčileně volá: zavřete pořádně, zkazíte mi chuť kávy“! Až do takových bizarností jde italské kávové „náboženství“…
Jenže – když se budeme pídit, kde se na světě celkově spotřebuje kávy nejvíce, ze statistik na nás vyskočí odpověď zcela překvapivá: na špičce figuruje m.j. Skandinávie! Vyjádřeno v řeči čísel – průměrná spotřeba kávy na jednoho obyvatele za rok činí ve Švédsku a Finsku 9,7 kg, zatímco např. u nás v Česku pouhé 4 kg. Čím to? Ano, espresso a Italové – to je jedna část kávové kultury. Ale nikoli jediná. Nu a ta Skandinávská? Vysvětluje se tím, že vzhledem ke klimatu (kratší léto, méně slunce, více šera, tmy a také větší zimy ) tamní obyvatelé cítí intenzivní potřebu nějakým způsobem si pomáhat ke stavu bdělosti, udržení energie a potlačení chladu i za tak nepříznivých okolností. Platí tu však ještě jedno – zcela logické – pravidlo. Napráskat do sebe velké množství espressa není možné, škodilo by to zdraví – a tak ono druhé pravidlo říká: čím dál na sever, tím více světleji pražených zrnek. Kromě toho se mění i způsob přípravy kávy. V tomto případě platí: čím dále na sever, tím méně espressa a tím více jiných způsobů – např. překapávání, či tzv. frenchpress, apod. Speciální konvičky, v nichž se frenchpress připravuje, se už začínají zabydlovat i v našich kavárnách a barech, spolu s tím, jak se rozvíjí a diferencuje tzv. kávová kultura.
Skandinávci tuto kávovou kulturu dotáhli k ještě větší dokonalosti. Stala se součástí takříkajíc korporátní kultury, tedy pravidel, jimiž se řídí průběh pracovní doby ve firmách. Již zmíněné biologické důvody, ale k tomu i důvody sociální byly důvodem, proč se pracovní přestávky spojené s konzumací „kávičky“ v tamní terminologii zvané „fika“, staly pravidlem. Přerušení pracovního procesu, spojené s požitím „životabudiče“ a poklábosením s kolegy má svůj význam a pro pracovní výkon jsou vysoce pozitivní. Švédská firma JEDE, která se zabývá výrobou nápojových, především kávových přístrojů, dokonce zavedla termín „fikakultur“.
V jejím rámci pak pečuje nejen o kvalitu, funkčnost a design přístrojů, ale i jejich umístění v podnicích tak, aby přestávky na kávu a „oraz“ se navíc odehrávaly také v příjemném a pozitivním prostředí.
I když si nemyslím, že v Čechách by bylo snadné celou „fikakulturu“ převzít, bohužel jsme, jací jsme, avšak v lecčems bychom se v tomto ohledu mohli poučit. Můstek od severu k jihu již existuje – jmenuje se Nápojová ambulance a sídlí v Liberci.
Miroslav Navara